Psychologie obchodování v prop challengepsychologie ztrát

Averze ke ztrátě

Ztráta stejné částky se geneticky vnímá výrazně emotivněji než její vydělání. Zjednodušeně: evoluce člověka naučila, že přijít třeba o denní zásobu jídla nejspíš znamenalo smrt. Ten dávný mechanismus v nás pracuje dál, i když už o život nejde. V obchodování přitom ke skutečné ztrátě dojde až ve chvíli, kdy je ztrátová pozice zavřená.

Z toho vzniká problematické chování a s ním celá řada chybných postupů. Místo aby trader chybu přijal a zavřel pozici s předem spočítanou ztrátou, drží ji dál a doufá, že se trh najednou otočí, což ho stojí ještě víc peněz. V horším případě takové chování skončí překročením denního poklesu a neúspěchem v challenge.

Tohle chování se dá ukázat na jednoduchém výpočtu. Vezměme účet o velikosti $50 000 s maximálním denním poklesem 3 %, tedy se stropem $1 500. Trader nakoupí 500 akcií po $40 a stop loss dá na $39. Z pohledu řízení rizik je to naprosto v pořádku, riskuje jen 1 % účtu. Cena postupně klesá k $39, kam si stop loss původně dal. Jakmile naskočí averze ke ztrátě, začne stop loss posouvat, nejdřív na $38.50. Pořád se vejde do maximálního denního poklesu, jenže nerealizovaná ztráta už je na 1.5 %. Z pohledu řízení rizik vstupuje do nebezpečného území. Pozici otevíral na základě předpokladů, které už neplatí, takže jeho přístup má blíž ke hazardování než k obchodování. Nechce realizovat ještě větší ztrátu, tak čeká dál. Cena padá na $37, a to už je denní pokles 3 % a konec challenge.

Extrémní averze ke ztrátě může naopak vést i ke strachu otevřít pozici s rozumným poměrem rizika a zisku a s vysokou pravděpodobností úspěchu. Trader pak kvalitní setupy míjí. Delší období nízké aktivity navíc často vyvolá opačnou psychologickou reakci — snahu zmeškané obchody dohnat. Pod psychickým tlakem, kdy má trader pocit, že už musí otevřít aspoň něco, vzniká další série chyb. Typicky jde o nekvalitní setupy postavené na jednom indikátoru, na emocích nebo na špatně pochopené zprávě, které končí ztrátou.

Past jistoty

Averze ke ztrátě vysvětluje, proč ztráty vyvolávají silnější emoce než zisky. Past jistoty vysvětluje, co s tím mozek dělá. V konkrétní situaci si mozek vykládá nejistotu jako hrozbu všude tam, kde už něco máte a mohli byste o to přijít. Chcete se z té situace dostat ven tím, že si zajistíte, co máte — v obchodování konkrétně zavřením ziskové pozice.

Když naopak prodělaváte, mozek si tu samou nejistotu vyloží jako šanci situaci otočit. Konkrétně: když si člověk může vzít jistých $500, nebo si hodit mincí s 50% pravděpodobností, že vyhraje buď $1 000, nebo nic, statisticky je prokázané, že se v drtivé většině případů rozhodne pro první možnost.

Celý jev se dá ukázat na konkrétním příkladu. U pozice 500 akcií po $40 se stop lossem na $39 by profit target měl být minimálně na $42, což dává R:R 1:2. Chyba, které se trader může dopustit, je vybrat zisk třeba už na $40.60 — spadnout do pasti jistoty a zavřít pozici s „jistým“ nerealizovaným ziskem, který vidí v obchodní platformě. Realizované R:R je pak 1:0.6, což je z pohledu standardního řízení rizik hodně nevýhodné. Obecně se nedoporučuje jít pod R:R 1:2. Zajištěný zisk sice na první pohled vypadá dobře, ale chybnost takového přístupu se rychle nabaluje.

Riziko otevřené pozice

Před vstupem máte celý obrázek. Vidíte vyšší timeframe, úroveň, která myšlenku vyvrací, blížící se makrodata i setupy, které sledujete na dalších instrumentech. Jste klidní, protože zatím o nic nejde, a klid je široký stav: pozornost se rozprostře, kontext zůstává po ruce a bez námahy udržíte v hlavě několik scénářů najednou.

Jakmile je pozice otevřená, tělo začne reagovat jinak. Tep mírně stoupne, dech se zkrátí. Pozornost se stáhne k ceně — k jedinému číslu, které právě hýbe vašimi penězi — a všechno na okrajích tiše zmizí z dohledu. Panika nikde, ale mozek má míň prostoru než před pěti minutami. A to zúžení zevnitř nevidíte, což je na tom to podstatné.

Mozek přitom dělá přesně to, k čemu ho příroda vycvičila, jenom to nebylo obchodování. Stresová reakce vznikla kvůli fyzickému ohrožení, kde bylo zúžení pozornosti na zdroj nebezpečí a příprava na okamžitou akci úplně na místě. Trh vysílá podobný, ne-li stejný signál: nejistotu, něco v sázce, nulovou kontrolu nad výsledkem. Mozek tedy reaguje stejně. Jenže dávná reakce vyladěná na rychlost a soustředění jde na úkor dvou věcí, které obchodování ve skutečnosti vyžaduje: přehledu o okolí a trpělivosti nedělat nic.

Pod zátěží mozek přestává zpracovávat nové informace a začne hledat potvrzení, že je všechno v pořádku. Čas se deformuje, takže běžná korekce působí, jako by trvala nesnesitelně dlouho. Nutkání něco udělat je fyzické a každá akce — posunout stop, zavřít dřív, přikoupit — přinese úlevu bez ohledu na to, jestli je správná. Nic z toho se nehlásí jako emoce. Hlásí se to jako rozumně znějící myšlenka. Právě proto tradeři tahle rozhodnutí zpětně obhajují, i když nezávislý pozorovatel dokáže jasně vysvětlit, proč byla špatná.